Fat kids will die younger!
Nemohla sem nazvat tuhle kapitolu "my fight with ANA", protože já se svojí imaginární přítelkyní nebojuju, ale žiju a žiju s ní už hodně dlouho... přibližně 3 roky. Ale nestěžuju si na to. Vlastně můžu říct, že díky ní sem ztratila spoustu zlozvyků, jako třeba, že jsem přestala jíst smažená jídla, tuny sladkostí a vůbec sem přestala jíst, když jsem neměla hlad (jako sem to obvykle dělala předtím). Je to vlastně úžasný pocit mít sebekontrolu - i když ve svém případě bych tomu sebekontrola ani neříkala, protože jenom málokdy se přemáhám, abych nic nejedla, spíš se snažím "naslouchat hlasu svého žaludku" a naučila sem se rozpoznat, kdy mám hlad a kdy jenom chuť.
Dřív sem žila trochu jinak. Ráda sem se zůčasňovala "výletů" do McDonaldu, každý den po škole a vůbec mi nedělalo problém sníst 3 nebo 4 cheeseburgery... Dneska bych stěží snědla jeden...
Vlastně už dneska nejím ani maso, protože jsem se stala členkou PETA týmu (PETA je organizace proti týrání zvířat) a po shlédnutí jejich vzdělávacích videí si myslím, že už na maso nebudu mít chuť do konce života. Být pro ana mi dává úžasný pocit, když si v obchodě zkouším džíny a nemusím si volat prodavačku, aby mi přinesla větší číslo (spíš naopak), nebo když du po ulici a vidím hezkýho kluka s tlustou holkou a vidím, že se dívá radši na mě, která drží v ruce colu light než na ni, jak do sebe cpe hamburger. No prostě dává mi to pocit, že sem něco dokázala...
Na druhou stranu už teď vím, že se se mnou něco stalo a je to pro mě osobně výrazná změna (pro okolí už takovejch změn bylo víc). Už nevnímám chuť jídla. Nedokážu to. Vlastně je mi úplně jedno co jím, i kdybych žvýkala omítku, protože už dokážu přemýšlet jenom nad tím, kolik kalorií to co jím má... a co pak budu muset všechno udělat, abych se jich zbavila.
Na jednu stranu je to smutné takhle ztratit chuť, ale na druhou - aspoň nemám zbytečně chuť na jídlo!
Takže Bon courage slečny! My to zvládneme!!